Šest let po poněkud nečekaném rozchodu se všichni ti, kteří kdy znamenali nejlepší léta PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, zase sešli pěkně pohromadě a oslavili to pěticí koncertů v největších domácích halách a jedné na sousedním Slovensku. Prý už si pánové zase rozumějí, tedy především znesváření kohouti Kocáb a Pavlíček, a prý to neskončí jen u zmíněných koncertů. Tak sláva, chtělo by se říci, vždyť PRAŽSKÝ VÝBĚR, to je dnes jeden z nejvýstavnějších kusů české rockové historie, a bylo by skutečně drahým luxusem ho nemít, když ho stále ještě mít můžeme.

Vyprodaná Tipsport aréna o tom ostatně hovořila jasnou řečí. Poměrně nezvykle brzkou startovní hodinu skupina nedodržela jen o chlup, takže když Michael Kocáb vstával v „Hraběti X“ na pódiu z rakve, bylo teprve krátce po čtvrt na osmou večerní. Na pódiu krom jistě nejsledovanější trojice Pavlíček/Kocáb/Čok nešly přehlédnout také dvě soupravy bicích (to proto, že také bubeníci měli být dva), za jednou z nichž to fantastickým způsobem rozbalil Jiří Hrubeš, a bystrému přihlížejícímu neušel ani Jiří Tomek, dřívější zpěvák a bongista kapely, obstarávající sbory, tance a další šaškárny.

První půle koncertu se přesně dle původního pořadí skladeb věnovala eponymnímu albu (někdy také nazývanému „Straka v hrsti“), což samozřejmě znamenalo nejvyšší posluchačskou pohotovost od začátku až do konce. Nasazení všech hudebníků bylo stoprocentní (viz. třeba svahilština ve „Strace v hrsti“, která byla naživo snad ještě neodolatelnější než na záznamu), zvuk téměř také a komu to snad bylo málo, mohl si vychutnat i vtípek, který byl z kategorie nečekaných, ovšem o to více působivých. Ve velmi proslulé pasáži skladby „S.O.S“ následující po telefonním vyzvánění totiž na pódium skutečně vznešeným způsobem nakráčel v bílém sáčku sám Ondřej Soukup, do mikrofonu řekl svůj text „haló, Soukup, haló“ a se zdviženým ukazováčkem středem opět odkráčel zpět. Že dav v aréně v tu chvíli skutečně šílel, snad není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat.

Poněkud hlušším místem byla po doznění „Nádraží“ pasáž, kdy si zbytek kapely šel odfrknout a došlo ke střídání bubeníků. Jak Hrubeš, tak také dvoukopákový Klaudius Kryšpín si totiž vystřihli sólo, takže výsledný efekt byl za chvíli poněkud monotónní a nudný. Vysvobození přinesl až „Tatrman“, který byl předzvěstí stejně posloupné prezentace i druhé zásadní nahrávky PRAŽSKÉHO VÝBĚRU „Výběr“ znamenající (jak jinak) nejvyšší posluchačskou pohotovost od začátku až do konce podruhé. Zvuk jakoby si chvílemi nevěděl rady s nově přibyvším druhým kopákem, ale pro jeho celkovou podobu to naštěstí nebyla žádná zásadní překážka.

Atmosféra na pódiu i pod ním byla stále maximálně nažhavená, prakticky neustále přítomný Ropotámo řádil rovněž o sto šest (Michael Kocáb ho dokonce chvílemi dubloval) a dokreslila to třeba i „Hrály dudy“, údajně zahraná živě vůbec poprvé od doby, kdy vznikla ve studiu. Logicky to pak poté, co dozněl „Snaživec“ (kterého si hromadně zazpívalo i publikum), vypadalo, že pokud kapela hodlá skončit, rozhodně to s odchodem z pódia nebude mít jednoduché. A taky že ano: ještě musely přijít „Olda je přítel můj“, „Komu se nelení, tomu se ženění“, „Reminiscence“ a „Melem, nemelem, všechno semelem“, než se všichni účinkující mohli už doopravdy odebrat do zákulisí. K tomu samozřejmě proběhla mohutná děkovačka, k níž hecoval zejména evidentně dobře naladěný Jiří Hrubeš, a opakovaná projížďka Ropotáma se starými známými berlemi na invalidním vozíku, takže když se ty téměř dvě a půl hodiny živého hraní dobraly svého definitivního konce, nebylo asi v hale nikoho, komu by se chtělo domů.

Šest let po poněkud nečekaném rozchodu se totiž všichni ti, kteří kdy znamenali nejlepší léta PRAŽSKÉHO VÝBĚRU, zase sešli pěkně pohromadě a bylo to zkrátka zatraceně znát.

Foto pouze ilustrativní.